Měsíčník (nejen) pro učitele 1. stupně ZŠ. Vychází vždy 5. den v měsíci. !!UPOZORNĚNÍ !! - v červenci a srpnu magazín NEVYCHÁZÍ

Tip na exkurzi – zveme vás na výstavu Moravská vesnička a betlém

017

Máme pro vás skvělý tip na předvánoční exkurzi. Krásná expozice, která se pro žáky 1. stupně velmi hodí (líbí se však i mladším nebo starším dětem) se nachází v samém centru města Brna. Krásně doplňuje učivo o minulosti. Ideální dobou pro návštěvu této expozice je právě období kolem vánoc, neboť součástí výstavy je také výstava pohyblivých betlémů.

Výstava Moravská vesnička
Jedná se o pohyblivý model vesničky, která znázorňuje, jak se žilo na vesnici v 19. století. Vesnička obsahuje přes 60 domečků a hospodářských stavení a 560 postaviček (z toho je 180 pohyblivých), součástí jsou také domácí a hospodářská zvířata. To vše je umístěno v přízemí a prvním patře expoziční budovy.

Expozice jako součást výuky na 1. stupni ZŠ
Díky modelu vesnice se žáci mohou seznámit s mnoha druhy řemesel. Návštěvu expozice můžete spojit např. s učivem:

  • moje vesnice/město – místo, kde bydlím – Je dobré, pokud si o vaší vesnici či městě (případně jiných vesnicích) popovídáte s dětmi ještě před návštěvou výstavy. Shrňte, jaké jsou ve vaší obci služby, zda se tam něco vyrábí, jak vypadá typický dům … Během výstavy nebo po výstavě můžete s dětmi srovnávat rozdíly. Až budete zpět ve školních lavicích, můžete se pokusit o zjednodušený model náměstí apod.

  • řemesla – Výstavu je velmi vhodné spojit také s učivem o řemeslech. Jaká řemesla existovala? Co se jak vyrábělo? Seznam a stručný popis řemesel, která jsou k vidění v modelové vesničce naleznete v dalších odstavcích. Pokud chcete žáky seznamovat s řemesly, doporučujeme využít také knihu


    SMOLÍKOVÁ, Klára. Řemesla. 1. vyd. Praha: Albatros, 2013. 61 s. ISBN 978-80-00-03311-2 · barev. il.

  • jak se žilo dříve – ke srovnání, jak se žilo dříve a dnes, se můžete inspirovat článkem Pozvěte prarodiče do škol. Prarodiče mohou vykládat také o tom, co slyšeli z vyprávění jejich babiček.

Výstava betlémů
Součástí expozice je také výstava pohyblivého betlému. Jedná se o velké pohoří, kterým putují poutníci k jesličkám. Betlém obsahuje 470 postaviček, z toho jich je 250 v pohybu.

Kde se expozice nachází?
Výstava se nachází v Brně na Kapucínském náměstí 5. Vstup k Moravské vesničce je uličkou pod kostelem, která slouží také jako vstup ke kryptě. Expozice je umístěna v centru města cca 5 minut chůze od hlavního vlakového nádraží. Městskou dopravou je dobře dostupná také od autobusového nádraží.

Více informací o výstavě se můžete dozvědět také na adrese http://www.moravskavesnicka.com/

Výlet do muzea můžete spojit také s návštěvou vánočních trhů
Pokud se na výstavu vydáte v prosinci, můžete výlet spojit také s návštěvou brněnských vánočních trhů, které se konají v těsné blízkosti. Pokud si s mladšími dětmi netroufnete přímo na náměstí Svobody, které je centrem vánočních trhů, můžete navštívit jen Zelný trh, který je od výstavy vzdálen cca 70 m. Na Zelném trhu se v době adventu nacházejí kromě jiného také stánky s výrobky drobných řemeslníků, což dobře doplní zážitky z uvedené výstavy.

Aby byli učitelé předem připraveni, uvádíme stručn: příklady toho, co mohou ve výstavní vesničce vidět:

Bednář
Řemeslná živnost, má své rozsáhlé dějiny. Ve středověku, poprvé ve století osmém o bečvářích zpráva jest zachována. Karel Veliký nařídil správcům cisařských dvorův, aby víno jen do dobrých nádob (vascula) ukládali, a to do nádob železem vázaných (barridos), zapovídaje hotovení puten z koží. V listině Biskupa Frisinského z r. 1146 poprvé bečváři se jmenují, bednáři. Vyráběli nádobí na vodu, sudy na víno, pivo a zelí, máselnice, hrotky na mléko, dřezy, štoudve, lejty, škopky, vany, fusky na povidla, „měříce“ co míry na obilí…, vany, štandlíky či škopky z „bílého“
měkkého dřeva. Zatímco ve městech zůstalo bednářů málo, na vesnicích se toto tvořivé řemeslo nadále udrželo. Bednáři vyráběli bečky, necky, škopky, džbery, putny, vědra, máselnice,
konve, dřezy a jiné věci z borového nebo smrkového dřeva. Bednářství se rozvíjelo do 70. let 19. století, kdy jeho úpadek přivodilo užívání kovových nádob. Říkalo se, že je to řemeslo spíše „s dubovým než zlatým dnem“. Pracovalo se výhradně ručně a kromě pil, pořízů, hoblíků, bednářských štosů a různých kladiv či dlát, jiného nářadí nebylo. Podle účelu použití se zpracovávalo dřevo dubové na vodu, kvas, víno,(chlebové těsto), modřínové (mimo vodu také na močůvkové lejty)a smrkové (necky na praní a vaničky na koupání, škopky pro napájení dobytka). Dnes se zachovaly pouze menší rukodělné dílny.

Kolářství
Už ve 12. století pracovali koláři úspěšně vedle zručných bečvářů, kotlářů a dalších řemeslníků. V 15. století se kolář nevěnoval pouze výrobě loukoťových kol, ale zhotovoval i celý vůz. Základní produkty kolářů byly velké i menší vozy, trakaře, řeznické špalky, ale i sáňky a lyže. Kolář byl vedle kováře a s ním nezbytně spolupracoval, byl pro vesnici nepostradatelný. Kolář vytvořil dřevěné dílo, které následovně kovář okoval. K výrobě používali koláři houževnaté dřevo, zejména jasanové, jilmové, javorové. Jako „vazového“ dřeva uplatnili břízu. Tam, kde nepotřebovali houževnaté dřevo využívali bukové, dále velmi tvrdé a husté habrové a dubové. Na kočáry se užívalo topolové, smrkové i jedlové dřevo. Důležité bylo, aby bylo zcela bez kazu, pevné
a houževnaté. V 19. století zůstávají koláři u tradičního kolářského sortimentu výrobků. V současnosti již toto řemeslo skoro vymizelo.

Hasičství
Dobrý sluha, ale zlý pán. To je stručná definice ohně – živlu. Člověku pomáhá, ale nesmí nad ním ztratit vládu. Velké požáry vedly k tomu, že panovníci začali vydávat směrnice, jak požárům zabraňovat a jak je hasit. Zde hrály velkou roli řemeslnické cechy, těm bylo přesně určeno jak mají být vybaveni a byl jim přidělen přesný úkol. V 15 a 16. století se začal klást důraz na požární prevenci. Např. zákaz chození s loučí do maštalí, stodol, chlévů. Směly se užívat pouze lucerny. Ve městech byly každou noc stavěny vachterské hlídky a ponocní. V roce 1785 vydal Josef II požární řád pro Markrabství Moravské a Vévodství Slezské. Každá obec musela mít připraveny háky, sekyry, žebříky a primitivní stříkače.

Kominictví
Ve středověku si opravovali kouřovody a vymetali komíny sami majitelé domů. Jako řemeslo se kominictví začalo profilovat až od 16. století, což souviselo s růstem měst a protipožární prevencí. Tehdy se v Čechách objevili první „mestkomináři“, původem z Itálie. Roku 1821 byla Dekretem zemské vlády vydána ustanovení o propůjčování kominické živnosti. Zakládaly se kominické cechy, později v roce 1868 vznikla jednota kominických tovaryšů. Kominická živnost tehdy patřila k velice privilegovaným. Kominík je slovo Řeckého původu. Latinsky – caminus, Řecky caminos Patronem kominíků je Svatý Florián.

Tesařství
V dávných dobách byl prakticky každý majitel domu svým vlastním tesařem, protože si zpravidla stavěl dům sám. Později vznikla profese tesaře. V důsledku zakládání cechů a utajování zvláště důležitých pracovních postupů se tesaři ve středověku stali nepostradatelnými. Zkušený tesař své tajemství pečlivě střežil a předával je zpravidla svému synu. Důležité práce jako rýsování střechy prováděl zásadně sám. K souboru nářadí, kterého tesaři užívali při kácení a štípání, patřila sekera podtínací, sekera kladní (štípací), klíny a palice. K obrábění sekera hlavatá, bradatice (později širočina), teslice rovná a oblá i různá dláta, strouhací poříz rovný a křivý, skoble a tesařské měřící náčiní – šňůra, loket, úhloměr, olovnice, kružidlo.

Řeznictví, uzenářství
Řezníci se objevují u nás s největší pravděpodobností až ve 13. století. K řezníkům se počítali i tzv. huntéři nebo také huntýři. Lišili se od řezníků cechovním charakterem živnostenského práva. Huntýř nebyl plnoprávný řezník. Směl přicházet na trh jednou týdně a prodávat maso velkých kusů, nebo živý dobytek. Huntýři měli jméno od “ huntu “ ( necek nebo vozíku) v němž přiváželi maso na trh. Řezníků bylo více než masných krámů (kotců řeznických), proto vznikají jatky (šlachtaty). Posléze vznikají řezníci – uzenáři, kteří porážejí a udí maso, což samotný řezník
nesmí. Podle dochovaných zpráv se již ve 14. století z Čech vyváželo uzené maso. Teprve roku 1873 se v Praze utvořilo prvé samostatné společenstvo uzenářů. Bez šikovných řezníků se neobešla žádná pravá domácí zabíjačka, to platí dodnes.

Školství
Stav škol v 16 a 17. století byl neutěšený. Mnohé obce měly školu vandrovní, která se stěhovala od dvoru ke dvoru. Ve školách se učilo hlavně přes zimu. Od jara do podzimu se muselo pracovat na polích. Tak vypadalo školství až do časů císařovny Marie Terezie. Teprve ona prosadila povinné školství, povinnou školní docházku pro děti od 6 do 12 let. Školy byly jedno až dvoutřídní. Hlavní školy 3 až 4 třídní. Učilo se jen čtení, psaní, počty a náboženství. Roku 1772 bylo založeno c.k. školní vydavatelství učebnic. Dodržet kázeň dětí bylo nesnadné, proto v koutě stála lískovka, která byla neustále používána. Jinými tresty bylo zdobit žáky obrazy osla, vepře, vola a berana. Klečelo se na holé zemi či na osekaném dřevě, pytlíku kamení, nebo hrachu. Jindy musel žák stát na jedné noze a v ruce držet knihu nebo kámen. Když stoupl na obě nohy, byl bit. Není divu, že žáci raději chodili „za školu“.

Kovářství
Kovář byl vždy řemeslník,který převážně za horka tvaroval železo do žádoucí podoby kladivem na kovadlině. Po vesnicích a menších městech nacházíme kovářství jako jedno z mála řemesel, které od
středověku existovalo a rozvíjelo jen s malými technickými změnami. Ve větších městech se však poměrně často členilo podle druhu výrobků tzv. příbuzných oborů jako zbrojířství, zámečnictví, kotlářství, cvočkářství, aj. Kováři vyráběli zbraně, hospodářské potřeby jako kosy, lopaty, kladiva, sekery, různé hřebíky a také pánve, kotlíky a různé kuchyňské vybavení. Tyto předměty se označovaly jako „kovářské dílo bílé“. Kování vozů a koní se nazývalo „kovářským dílem černým“. Koně se tehdy okovávali na ostro, na hladko, nebo se podkovy jen přitvrzovaly. Vybavení kovárny v tehdejší době bylo skoro stejné, hlavní části je ocelované nákovadlo (kovadlina), dvouramenná rohatina, svěrák, mnoho různých kleští, ruční kladiva až do váhy 16 kg, sekáče, utínače rozžhaveného železa, perlík, průbojníky, pilníky a hlavně dmýchací měchy, ohniště a dřevěné uhlí.

Včelařství
Včelařství má velmi bohatou minulost. Jeho historie spadá až do doby 12. tisíc let před naším letopočtem. U nás se včelařství začínalo rozmáhat 9. století. Místo včelích úlů byly používány dutiny stromů. Kvůli tomuto umístění včelaři museli mít kromě svých včelařských pomůcek i dláta, sekyry, apod. V této době byli včelaři velmi vážení a měli spoustu výsad. Dutiny byly později vyměněny za úly vyrobené z kmenu stromů. Odpadlo dlouhé cestování za včelstvy, protože se díky úlům včelstva mohly umístit dle přání včelaře. 8. dubna 1755 podepsala rakouská císařovna Marie Terezie včelařský patent pro Moravu. V průběhu 18. století se začaly vyrábět úly s odnímatelným víkem s možností umístění rámku s mezistěnou. Koncem 19. století se začaly modernizovat včelařské postupy.

Mlynářské řemeslo
Mlýn je budova, ve které se mele obilí na mouku. Stroje, které jsou uvnitř budovy jsou poháněny vodním tokem nebo větrem. Podle toho rozlišujeme vodní mlýny a větrné mlýny. Majitelem mlýna, který také řídí celý mlýn je mlynář. Ostatními je nazývaný také Pan Otec. Mlynáři byli velmi vzdělaní lidé, kteří měli velkého uznání mezi sousedy. Právě mlynáři bývali často na vesnicích starosty. Kromě mlynáře pracovala ve mlýně také mlynářka, stárek, mládek a prášek. Mlynářka byla ženou mlynáře a ostatní ji nazývali Paní Máma. Stárek byl starší mlynář. Jeho úkolem bylo jednat s lidmi, kteří do mlýna přicházeli se žádostí o semletí obilí na mouku. Mládek byl mlynářským tovaryšem, který mlel mouku a staral se o stroje ve mlýně. Prášek byl mlynářský učeň, jehož úkolem bylo ometání mlýna od mouky. Jeho práce byla důležitá, protože od moučného prachu by mohl vzniknout požár.

Share This:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>